Loučení, Ivan Andrejevič Krylov

Buď sbohem. Už nám zbyly
poslední minuty.
Už zůstat jenom chvíli
smím u své Aňuty.
S tebou mi srdce vzali,
bez tebe zhynu v dáli -
a ty, kdoví, má lásko,
zda na mne vzpomeneš.
 
Aspoň v té prosté písni
dovol mi vyzpívat
žal, který duši tísní,
strach, který v duši pad.
Až pohltí mě dálka,
má píseň teskně zalká -
a ty, kdoví, má lásko,
zda na mne vzpomeneš.
 
Tam, kde se moře vzdouvá,
kde strmí horský štít,
já budu stále znova
jen o tvých očích snít.
Na toulkách krajem novým
všem o tvé kráse povím -
a ty, kdoví, má lásko,
zda na mne vzpomeneš.
 
A třebas týdny minou
a roky přeletí,
náš hájek za dědinou
mít budu v paměti.
Tam šťastní jsme se zdáli.
Teď slzy zrak mi kalí -
a ty, kdoví, má lásko,
zda na mne vzpomeneš.
 
Pojedu kolem boru,
pojedu kolem bříz,
kdy po rozmarném sporu
ses na mne usmála kdys.
Znám dosud každou stezku
svých radostí i stesků -
a ty, kdoví, má lásko,
zda na mne vzpomeneš.
 
Vím, že tvůj půvab s lety
si mnohé podmaní.
Budou ti nosit květy
a srdce na dlani.
Upadnou do tvých tenat,
za nocí budou sténat
a ty, kdoví, má lásko,
zda na mne vzpomeneš.
 
Vyslyš má slova tklivá
a soucit se mnou měj.
Vždyť bez tebe mi zbývá
už jenom beznaděj.
Ach rozluka - ach muka …
Srdce mi žalem puká
a ty, kdoví, má lásko,
zda na mne vzpomeneš.
Posted by Igor Pechanec Saturday, July 01, 2017 8:55:00 PM Categories: Verše